Tuhle pohádku už v dnešní době děti neznají.
Je to pohádka o chytrém kocourovi v botách.
O kocourovi, který měl hůl, uzlík na zádech a modré boty.
A který dokázal udělat ze svého pána hraběte, i když neměl nic.
Dřív se večer nesvítilo na mobily.
Svítilo se na knížku.
Babička seděla na lavičce na zahradě, v ruce džbán s vodou a vedle ní uzlík s jídlem.
A vyprávěla.
O kocourovi, o husách, o princi a o zlém čaroději.
A my jsme poslouchali se zatajeným dechem.
Báli jsme se, smáli jsme se, a věřili jsme, že zvířata umí mluvit.
Dnes děti znají jiné hrdiny.
Znají youtubery, influencery a postavy z her.
Ale už neznají kocoura, který přechytračil krále.
Už neznají husu, která zachránila vesnici.
Už neznají ten pocit, když vám babička na konci řekne: “A žili spolu šťastně až do smrti.”…
Možná je to škoda.
Protože tyhle pohádky nás učily něco důležitého.
Že i ten nejmenší může být největší.
Že chytrost je víc než peníze.
Že věrnost a přátelství jsou kouzlo samo.
Jestli si na tuhle pohádku pamatuješ, dej palec nahoru.
Ne pro mě.
Ale pro všechny babičky, které nám je vyprávěly.
Pro časy, kdy byl svět pomalejší, ale srdce bylo plnější.