Pavel Landovský byl známý jako bouřlivák českého herectví, ale málokdo tušil, že ho celý život sužovalo děsivé tajemství z dětství. Před svou smrtí se totiž svěřil s šokujícím přiznáním, které by nikdo nečekal – už jako malý chlapec měl prý na svědomí životy několika lidí. Jeho slova zůstala zapsána v paměti těch, kteří je slyšeli, a navždy změnila pohled na hercovu duši.
Vzpomínka, která děsí i po letech
Landovský o otřesném zážitku poprvé promluvil v knižním rozhovoru s novinářem a spisovatelem Karlem Hvížďalou. Kniha Soukromá vzpoura vznikala v polovině 80. let v době, kdy byl herec kvůli zákazům v Československu v emigraci v Rakousku. Tehdy se rozhodl odhalit něco, co v sobě dusil od konce druhé světové války. Zpověď, kterou Hvížďala slyšel, ho naprosto zdrtila – Landovský popsal, jak se jako devítiletý chlapec nechtěně stal účastníkem krvavého masakru.
Setkání, které změnilo vše
Podle jeho vzpomínek se vše odehrálo na konci války, když se malý Pavel setkal s ruským vojákem, který ho pozval do svého kulometného hnízda. „Začal jsem na něj mluvit rusky. To ho pochopitelně udivilo, rusky u nás tehdá skoro nikdo neuměl, nikdo si s nimi rusky nepovídal a on mě hned pozval k sobě, což pro mě byla obrovská pocta,“ popisoval herec ve své výpovědi. Netušil, že se během několika minut stane svědkem a možná i přímým účastníkem smrti lidí, které nikdy nepoznal.
Chlapec s kulometem v rukou
Zničehonic se podle jeho slov z lesa vyřítila skupina asi patnácti esesáků. Ruský voják okamžitě zareagoval a začal pálit. „Najednou z lesíka, z remízky naproti, vyběhlo asi patnáct esesáků, ještě dneska vidím, jak jeden z nich měl ruku v sádře na takovým drátěným žebříku…“ vzpomínal Landovský. V ten moment přišel okamžik, který poznamenal celý jeho život. „Když viděl, jak na něj vyděšeně koukám, tak řekl pojď, dal mě do rukou ten kulomet a já střílel,“ dodal.
Dítě, které pochopilo až později
Teprve o několik let později si prý uvědomil, co tehdy skutečně udělal. „Bylo mě devět roků. Teprve někdy v patnácti mně došlo, že jsem tam asi několik těch lidí taky zabil, že jsem tedy nejspíš taky vrah,“ přiznal herec s bolestí. Tento moment se stal trvalým stínem jeho života, který ho pronásledoval až do stáří.
Mlčení, které mluvilo za vše
Karel Hvížďala, který rozhovor s Landovským vedl, přiznal, že ho zpověď úplně šokovala a nebyl schopen reagovat. Herec sám pak odmítl se k tématu vracet. Zřejmě šlo o ránu, která se nikdy zcela nezacelila. Mlčení, které následovalo, bylo výmluvnější než tisíc dalších slov – trauma z dětství mu nedalo spát ani po desítkách let.
Hřích z dětství nebo osud války?
Příběh, který Landovský sdílel, nelze hodnotit dnešníma očima. Šlo o válečnou dobu, kdy smrt a násilí byly všudypřítomné. Herec se však nikdy nedokázal zbavit pocitu viny. Mnozí v jeho činu vidí spíš tragickou náhodu, jiní osudovou událost, která ho předurčila stát se mužem s výjimečně citlivou duší i vnitřní rozervaností, která se odrážela v jeho herectví.
Odkaz herce s duší poznamenanou válkou
Navzdory svému trápení zůstal Landovský jedním z nejvýraznějších herců své generace. Jeho bouřlivá povaha, vnitřní síla i neklid z něj dělaly osobnost, kterou bylo nemožné přehlédnout. Ale pod povrchem rebela se skrýval muž, který si celý život nesl vinu za něco, co ve skutečnosti nebylo jeho vinou.
Připomínka vyššího principu
V kontextu hrůz druhé světové války lze připomenout slova Jana Drdy: „Z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem.“ Landovský ale nikdy sám sobě neodpustil. A možná právě to z něj udělalo tak silnou a přitom křehkou osobnost, kterou si jeho fanoušci dodnes pamatují nejen pro jeho role, ale i pro lidskou hloubku a autenticitu.